Zapomenutá krajina (Svět bez života)

Jednou snad bude svět takový jako kdysi. Pustý, prázdný a nehostinný. S věčnou nadějí, že jednou opět uslyší šustění listu a ucítí šlápotu v písečné poušti.

 

Šedé a sychravé jsou letní dny

krásné chvíle padají k zemi jak vodopád

když se kapky štěstí tříští v hrdle ztracenosti

mám své sny, kde usmívá se láska má

 

Když lesy šumí smutnou píseň

havrani zlověstně varují

chlad obaluje lidské duše

a vkrádá se do prstů

 

Největší klid je tam, kde nejsou živí lidé

tam, kde je svět jen iluze

jež je schovaná ve vyvřelé hornině

která kdysi pálila a žhnula

 

Když paprsky dosáhnou tam, kde život není

vše se zdá býti hořkosladké

slunce tam sahá zbytečně

nikdo mu ruku nepodá

 

Proč budou hvězdy vycházet pro nikoho

a Země se otáčet zbytečně

barevné obrazy, které nikdo neuvidí

famózní divadlo bez diváka

doprovodí ohňostroje bez oslav

 

Obklopeni životem

odhrnujeme hroby jako sníh

z věčně skryté stezky

snovými topoly lemované

 

Změť životů

propletené houští

opuštěné v lese minulosti

v prostoru tvořeném nezájmem

vyhlíží vážky, která si všimne její existence

 

V té zemi nikoho už není

jen svět tiše zní

čas hraje nekonečnou píseň

a prádzné lože marně čekají