Tajemství tolicinu

I.                    O TRESTU

Jen vzdálená vzpomínka zůstává a čas ji neustále zahaluje mlhou. Petr šel pomalu a jistě za strážcem věznice, který ho vedl stále dál, dovnitř toho velikého temného hradu. Zdálo se, že odsud není návratu. Pohlédl nahoru na oblohu. Zatažená obloha hrála šedými barvami a působila tak klidně, že se mu zdálo, jako by byla stále stejná od začátku věků.

Proč tady vlastně jsem? Držel se za hlavu a nemohl si vzpomenout na nic, za co by ho měl čekat takový trest. „Kam mne vedete?“ Ale strážce mlčky pokračoval, neudělal vůbec nic, jen šel. Petr se snažil pohlédnout do jeho tváře, ale přes helmu nebyla vidět vůbec ani ta nejmenší část obličeje.

Kde je asi Martina? Kde je Šárka, Magda, Klára? Pomyslel si, když procházel přes nádvoří kolem skleslých vězňů s lopatami, kopajících díry do země. Celé to jejich počínaní se zdálo strašlivě marné a náročné. Budu jako oni? Pomyslel si. Tak šediví, špinaví a zoufalí, bez špetky emocí v obličeji. Ale ne, já ještě žiji. Nadechl se a cítil tu těžkost vzduchu. Opět pohlédl k nebesům, vše bylo tak stejné. Stále stejné a šedivé. Všude kolem stála spousta strážců. I oni vypadali všichni stejně, jako roboti, kteří jen stojí a hlídají.

Petr se zastavil a otočil, ale strážce mu hned ukazoval, ať pokračuje. „Ale kam pokračovat?“ Ptal se za chůze sám sebe Petr. Cožpak už nejsem na konci? Copak tady nekončí život? Opět se otočil, ale strážce za ním nestál. Stál a rozhlížel se kolem. Špinavý starý muž přišel až k němu a vrazil mu do ruky lopatu. „Kopej!“, zachrchlal ne Petra. Vypadal jako zlý člověk. Petr stál zaraženě a stařec mu připomněl: „Kopej.“

Petr se ho potichu zeptal: „Ale co mám kopat?“ Marně se rozhlížel kolem.

„Všechno“, odpověděl muž. „Tohle všechno je tolicin, je to nekonečná práce, proto musíš začít hned, abys to měl dřív hotové.“

Tvářil se tak výhružně, že Petr se přestal ptát a začal kopat přesně na místě, kde stál. Kolem něho kopalo tak dvacet lidí, vypadalo to náhodně a nekonečně. Celé nádvoří bylo tak obrovské, že se zdi a budovy toho šedého komplexu ztrácely až kdesi v mlze. Petr se otočil k ženě, která byla po jeho levici: „Co je to ten tolicin?“ Ona jen odpověděla: „Přála bych si, abys zemřel.“ Byla celá špinavá od šedivé země. Pak ale přestala kopat a řekla: „Tohle všechno je tolicin. Ale k čemu je to dobré, to nikdo neví. Vím jen, proč je to zlé. Rozežere tě to zvenku i zevnitř. Podívej se na mě, na něj. Budeš jako my.“

Petr se na ní díval a zdálo se mu, že ona je vlastně krásná žena. Jen je celá špinavá a zlá. Kdy budu jako oni? Ptal se sám sebe. Třeba už pak nebudu tak ztracený, tak sám... A tu si všiml, jak se ostatní mezi sebou mlátí, jak na sebe křičí, jak jeden druhého poráží na zem a dává mu rány do zad. Podíval se na své ruce, byly šedivé od toho prachu. Tolicin... pomyslel si, k čemu je to asi dobré, že stojí za to, aby tolik lidí tolik dní a tolik let kopalo pro takové ošklivé kusy země.

 

II.                  O NÁPRAVĚ

Strážce zašel do velké místnosti ve věži a sudnal si helmu: „Ach bratře, bez té masky se venku vůbec nedá dýchat. Je mi jich líto.“

Druhý muž, který seděl u stolu a obřadně pil víno u stolu odpověděl: „Víš přece, Františku, že přes práci vede cesta k nápravě. Dopřej jim jejich proces duševní očisty.“ Poté, co domluvil, do sebe vpravil zbytek vína, který měl ve sklenici a opřel se o opěrku koženého křesla.

První strážce, František, si rozepnul bílé roucho ušpiněné šedivým prachem tolicinu a hodil ho vedlejší místnosti. Jeho krásné vyšívané šaty ladily s pestře vyzdobenou místností. Pak si ledabyle vyzul boty, usadil se do pohodlného gauče a zavřel oči.

 

Když se František probral, jeho kolega Josef sledoval z okna počínání vězňů“: „Podívej se na to, jaká marnost. Má jejich počínání smysl? Neví co dělají, proč to dělají. Jsou jako mravenci, tak malí a neznají cíle.“

 

„Co jsem provedl?“ Ptal se sám sebe Petr. Co provedla ta žena vedle mne? Každou minutou cítil větší a větší beznaděj. Bál se, že bude jako oni. Viděl všude kolem tu surovost, urážky, mlácení, nenávist. Za zády zaslechl jakýsi zvuk, rychle se otočil a viděl, že ta žena leží na zemi obličejem dolů. Nehýbala se. Nikdo se k ní nehlásil. Petr se k ní sklonil a otočil jí na záda. Byla však již mrtvá. Rozhlédl se kolem, nikdo se nedíval, nebo se nechtěl dívat. Cítil z lidí beznaděj. Cítil se sám. Poznal, že lidé tady nejsou dobří. A třeba nejsou dobří lidé na celém světě. A co on sám?

V noci se mu zdálo o tom, že kdesi v dálce se po travnaté krajině bezcílně procházejí tisíce lidských postav.

 

 

III.                O BEZCITNOSTI

 

Hromady tolicinu se vršily po namáhavé práci vězňů. Bylo odporně šedivé odpoledne, ostatně jako každý den, každý měsíc a každý rok. Přes ponuré mraky občas prolétlo hejno krákajících vran. „Kolik lidí musím zabít, abych se odsud dostal?“

Asi nikdo tam venku by nevěřil, jak moc a jak rychle tohle člověka zkazí. Už jsem vám říkal, že jsem byl kdysi normální, čestný člověk?

 

To já jsem Petr. Jsem tu už tak dlouho, že to nedokážu spočítat. Už ani přibližně. Sevřel jsem v ruce kamínky tolicinu a pevně je držel. Cítil jsem, jak se moje povaha začíná opět zhoršovat a má krev je zas o něco více otrávená a snad i kalnější. Smál jsem se tomu. Je to svinstvo, je to zlo. Vtom jsem si všiml, že vedou nového vězně. Ušklíbl jsem se, nebylo mi ho líto. Křičeli na něj, smáli se mu, on mlčel a díval se do země.

Je mi zase špatně, ale já vím, co za to všechno může, ten pitomej tolicin! Je to svinstvo, za pár dní každého zničí. Nebývali jsme takoví. Nepamatuji si to, ale vím to.

Z hradbami jsou hroby těch, kteří zde byli tisíc let. Nevím, za co tu jsem. Snad jsem někoho zavraždil, ale za takovou maličkost sem přece nikoho nedají. Myslím, že tu jsem za bezcitnost.

 

IV.                O POZNÁNÍ

 

 

Dozorci sbírali z nádvoří zakrvácené lopaty jakoby náhodně rozházené. Na zemi ležela špinavá bezvládná těla.

František, jeden z vrchních strážců místního vězení to pozoroval. Nesměl na vězně mluvit, nesměl vůbec mluvit v jejich přítomnosti, ani ukázat svou tvář. Ti lidé se tu přeci vůbec nenapravují, říkal si. Ti lidé jsou den ode dne horší. Ale komu to můžu říct? Půjdu nahoru, kde jsou všichni usazení v teplých kožených křeslech. Zeptají se, jestli ti zlí lidé žijí. Já jim řeknu, že ano. A oni mi řeknou, že pak je tedy vše v pořádku. Přemýšlel a zakopl. Helma mu vyklouzla z hlavy a spadla na zem. Ten náraz postřehli vězni. Zvuk, který tu není obvyklý. Všichni se otočili a zaujatě se dívali. Strážce je přeci člověk. Vidí jeho tvář. Mlčeli, všichni zkoprněli, ustali v práci. Já jsem stál sotva metr od něj. Byl na kolenou přede mnou. Zvedl hlavu ze země a díval se mi do očí. Nikdy to nezapomenu. Byl živ, stejně jako jsem byl možná živ já. Rukama se opíral o zem a když vstával, ruce měl špinavé od tolicinu.

„Řekni mi něco...“ zašeptal jsem. „Prosím, řekni cokoliv.“

Podíval se na své ruce: „I já mám špinavé ruce.“ Řekl a podíval se na mne. „Nikdo by neměl být na místě, jako je tohle,“ řekl a mně to přišlo nějakým způsobem velice důležité.

 

Ráno se otevřela brána a František odcházel navždy pryč. Snad tu už nesměl být pro to, co udělal.

A já se od té doby snažil nebýt špinavý od tolicinu. Ale to stejně nešlo, byl všude. Často jsem se díval přes hradby na zamlžený šedivý obzor.

 

V.                  O SMRTI

 

Probudil jsem se.... „Zatraceně!“ Lekl jsem se, měl jsem oči otevřené, ale viděl stále jen černočernou tmu. Nemohl jsem tak hned poznat, jestli jsem vzhůru, živý nebo mrtvý. To už tu jsem tisíc let? Nebo jsem jen usnul?

Pomalu a kostrbatě jsem vstal a udělal pomalý krůček vpřed. Jako když se dítě učí chodit. Jako bych byl ve skříni, ale nic jsme neviděl. Otevřel jsem ji a šel dál. Byly tam schody. Nevnímal jsem, točila se mi hlava, bylo mi špatně, netušil jsme, kde jsem. Ztrácím kontrolu nad svým tělem. A v té nejhorší chvíli jsem spatřil slabounký paprsek dole pod sebou. Belhal jsem se co nejrychleji jsem uměl, směrem dolů po schodech. Srdce mi bušilo. Už to bylo jisté, je to světlo!

 

Byl jsem na konci, schody končily dřevěnými vrátky. Skrze ně prosvítaly paprsky, které mi daly naději. Otevřel jsem dveře, šlo to. Byl jsem na kovové šedivé poušti. Byl jsem ale venku. Úplně sám. Nikde nic, jen ta věznice za zády. Kudy se vydat? Zpět ne, to jsem dobře věděl. Nicméně teď mne uchvátila věznice. Takhle zvenku, neuvěřitelné. Poprvé jsem viděl, jak vypadá. Monumentálně šedivá, děsivá, kovově lesklá krabice. Naprosto splývala s okolím. A na té krabici jsem neviděl ani okna, ani dveře. Obrovský plechový kvádr.

Mraky odkryly slunce. Jeho ostré paprsky se odrážely od té kovové pouště, takže mne oslňovaly. Všude na zemi se ty paprsky odrážely jak v obrovském zrcadle. Každý můj krok duněl. Bylo to šílené zrcadlové bludiště. Zakrýval jsem si zrak a snažil se držet rovný směr. Nemít boty, popálil bych si nohy, už i z podrážek se začalo kouřit a cítil jsem pach pálícího se plastu. Všude kolem se začaly objevovat podivné obrazy. Neuvědomoval jsem si, že to může být fata morgana. Vidiny byly tak skutečné a tak blízké, že jsem je stále následoval. Netušil jsem, odkud jsem přišel a kam jdu. Možná už jsem nebyl na živu. Možná jsem nebyl ve skříni, možná jsem byl v rakvi. Možná jsem nebyl ve vězení, ale možná jsem jen zemřel.

 

IV. O HLEDÁNÍ

Bloudil jsem. Netušil jsem, kde jsem. Měl jsem žízeň. Slyšel jsem vodu, ale žádná tam nebyla. Viděl jsem dívky, ale žádná nežila.

Pak se stal zázrak. Viděl jsem známou tvář. Myslel jsem, že je to halucinace, ale nebyla. Uvědomil jsem si to až poté, co jsem na něj sáhl. Byl to dozrce, který na mne promluvil. Věřil jsem, že to není náhoda.

Promluvil na mne: „Co tu děláš? Vždyť jsi úplně vyčerpaný.“

Uchopil mne a podpíral mne při chůzi.

„Kdo jsi?“ Zeptal jsem se, na víc slov jsem se silami nevystačil.

„Jsem František. Sloužil jsem ve věznici sedm měsíců. Musel jsem odejít, protože jsem ukázal svou tvář a protože jsem promluvil. Teď budu asi zametat ulice.

Máš štěstí, Petře, že jsi se odtamtud dostal. Jak chtějí člověka napravit, když žije v tolicinu. Když ho dýchá. Jak má bý člověk dobrý, když žije ve zlu.“

„Jsi dobrý“, řekl jsem jen.

„Ale ne, nejsem. Ve věznici byla jedna dívka, Markéta. Byla krásná. Byla zlá a v tváři nevinná. Každý večer jsme se natřeli tolicinem, aby s námi souložila. Dělali jsme to s ní každý večer.“

„Jak, to? Jak to, že nic nevím?“ Ptal jsem se zmateně.

„Před přijetím každému provedou nějakou proceduru, zbaví je vzpomínek. Abys nevěděl, za co sedíš. Abys byl zmatený, abys nevěděl, kde jsi. Abys nedělal problémy. Napravování vězňů je jen iluze dozorců,“ řekl František.

„Napravování?“ zeptal jsem se nejistě. Nic jsem o tom nevěděl.

 

 

IV. O MARNOSTI A NADĚJI

 

Zahlédl jsem něco na obzoru, byla to nějaká továrna. Uprostřed mělavysoký komín s tmavým kouřem. Nad továrnou přelétlo hejno vran. Zamrazilo mne. Z dálky jsem viděl, jak z továrny vyjíždí nákladní automobil, po chvilce zmizel kdesi na horizontu.

„Vozí tolicin“, řekl František a díval se tím směrem. Kolem továrny tekl potok. V té vodě musí být spousta tolicinu, věděl jsem. Šli jsme podél něj, ale na druhou stranu od továrny. Bylo opravdu uklidňující pozorovat, jak pomalu plyne, sledovali jsme vlnky, které se na slunci třpytí a lehounce poskakují po hladině. Měl jsem žízeň, ale nechtěl jsem to pít. Věděl jsem ale, že pokud se nenapiji, omdlím ze žízně a stejně zemřu.

 

Po pár hodinách monotónní cesty potok začal zrychlovat svůj proud, šli jsme teď trochu z kopce. Teď mě napadlo, jak je zajímavé, že ten potok nemá zákruty, vede pořád rovně. Kopec dolů byl najednou ještě strmější, potok teď tekl velice rychle. A tu jsme před sebou zahlédli podivnou věc, potok se rozvětvoval do mnoha větví. Spočítal jsem jich sedm. Bylo to zvláštně symetrické, jako delta nějaké řeky. Jeden proud mířil stále rovně a také jsme se rozhodli pokračovat v jeho směru. Před sebou jsem měl ostrou hranu. Došel jsem až k ní. Kdybych udělal ještě tři kroky, spadnu dolů a zabiji se. Díval jsem se dolů do jakési propasti. Potok ale pokračoval dál, dolů to bylo tak 50 metrů, takže to byl docela pěkný, ale nenápadný vodopád. Pod námi bylo pobřeží. Vodopád končil dole ve vlnách moře. Poblíž jsem viděl rybářskou chajdu. Spatřil jsem na vlnách rybáře s loďkou, zrovna tahal do loďky síť plnou ryb. Znovu jsem se podíval na ten potok, zajisté nasáklý tolicinem. V horizontu za rybářskou chajdou jsem si všiml nějakého města nebo vesničky.

 

František mne ale vedl jinam. Mé překvapení bylo velké, neboť uprostřed pouště byla zastávka autobusu. Franišek věděl přesně, kam má jít. Jeli jsme pryč.

 

VI.                O PROROCTVÍ

 

A v tom vězení, kam ho vedli, jich bylo tisíc a jeden vězeň. Ten jeden měl jiný osud než zbývající tisíc. Ti vězni zde museli zůstat jeden tisíc let a nemohli ani umřít, ani se dostat ven dříve. Jen jeden mohl buď zemřít nebo odejít. Ten jeden člověk nad tisíc. Nechali mě si vylosovat, za co mě zavřou. Vylosoval jsem si nechutenství, ale nechápal jsem to. Dali mi na krk ceduli „odsouzený“ a přivedli mě k soudu. Zeptali se, jestli se přiznám dobrovolně, jinak mě budou mučit tak dlouho, dokud se nepřiznám. Pak budu spoutaný na nohou i rukou řezavým drátem po tisíc let. Nevěděl jsem a chtěl jsem, aby mi poradili. Jenže všichni mi chtěli poradit špatně. Vydržel jsem hodinu, sedm minut a patnáct vteřin útrap. Řekli mi, že ve věznici mají jen tisíc míst a tak propustí toho, kdo si to nejméně zaslouží. Propustili tedy mne. Běžel jsem rychle mezi lidi, abych je varoval před tím vězením. Ale oni se smáli, nevěřili mi. Že prý jsem se pomátl. A tisíc let se dožít nemůže ani jeden z nich. Že prý nejsme ve středověku, aby někdo někoho mučil. Ukázal jsem tedy své rány. Mnozí se na ně nepodívali. Někteří mnou pro ty rány, zjizvení a ponížení začali opovrhovat. Neměl jsem nic říkat… Do konce roku už mi nikdo nevěřil. Pak jsem začal lhát a už mám alespoň nějaké přátele. Jako by to vězení přestalo existovat, když se tím směrem nemusím dívat.